VYPOUŠTĚNÍ PÁRY
„Život je krásný, k zbláznění krásný. Ne že by byl, ale já ho tak vidím.“
(Bohumil Hrabal)
Ego je závaží a duše vzlet. Jsme obojí. Můžeme se tady plazit po špinavé zemi (kde si kde kdo rád flusne) nebo létat svěží, prosluněnou krajinou. Ale jak se „odlepit“ od hmoty, když nás pořád něco bolí? Ze zkušenosti víme, že problém začne v těle a vzápětí „otráví“ mysl. Nebo naopak. (Tělo s duší funguje jako jeden celek).
Praxe:
Představme si, že bolestivé místo (na těle nebo na duši=srdci) je zavalené temným, tíživým mrakem. Začněme je hladit a pomalu, pozorně prodýchávat: „ná - přijímám tě; vý - tiším tě.“ Po chvíli jemně stáhněme hrdlo. Dech příjemně šumí (udždžájí). S každým dechovým cyklem bolístku prosvětlujme. Temnota zvolna ustupuje a postupně se mění v bělostnou páru. Když je místo čistě bílé, s Ná - zahustíme množství páry co nejvíc (cítíme ji v sobě jako obrovský přetlak); s Vý - vypustíme ji z těla jako syčící, mohutný oblak. Doslova se „vyvalí“ ven jako z komínu (příp. lokomotivy nebo papiňáku). Opakujeme tak dlouho, dokud ze sebe všechnu páru nevypustíme. Důležitý je pocit uvolnění, prázdnoty a čistoty.
Poté, co jsme se mentálně zbavili tmavého mraku bolesti, můžeme snadno „vzlétnout.“ Cítíme, že jsme se dostali ze zatuchlého, stísněného sklepa do vyvětraného, prostorného patra na výsluní. Do útulného tepla a pohody. Je to místo a svět, v němž chceme žít? Navnímejme si svoji pohádku! Darujme si v představě život jako v bavlnce. Prociťme, že už je tady! Když vyprázdníme všechny šuplíky se starými zvykovými programy (odložíme svoji vibračně složitou osobnost), můžeme vstoupit…
Sebezáchranná madla v každodennosti:
*Posvátná vertikála. Propojení s paprskem Božství. Anténa dobra.
*Držme se Božství „zuby-nehty“. Jsme to my sami!
*SRDCE jako zářící diamant.
*STOP! Jeden krok stačí.
*BŘIŠNÍ DÝCHÁNÍ jako bezpečnostní pás.
*J. Dušek: „Plný močový měchýř vyprazdňujeme několikrát denně. Po každém
prožitém stresu vypusťme přeplněný emoční měchýř!“ (Jako páru).
Jana (13. 3. 2022)