USMÍŘENÍ 4.3.

USMÍŘENÍ

   Jsme v míru sami se sebou? To je zásadní otázka, s kterou je třeba vždy začít. V polaritě 3D si jistě uvědomujeme, že žijeme ve dvou protichůdných stavech. Radujeme se a současně máme strach, jsme spokojení a současně trpíme, chápeme a současně zůstáváme v nevědomosti. Přijímejme obě krajnosti. Nic neupřednostňujme  a nic nepotlačujme. Zůstaňme nezúčastněným pozorovatelem.

Buddha: „Pokud to existuje, existuje to. Žádné násilí mezi jedním a druhým prvkem našeho bytí. Pouze transformace.“

    Potřebujeme se usmířit především s tělem. Obtěžuje nás bolestmi, nemocemi a neuspokojuje nás (hlavně ženy) ani esteticky. Podrobujeme jej stálé kritice, místo abychom je oceňovali a povzbuzovali. Je důležité pochopit, že tělo „nejde“ proti nám! Právě naopak. Všechny fyzické problémy cílí k vyváženosti celku a zachování života. Když naplníme tělo duší a duši tělem, usmíříme dva odvěké protivníky!

    Podporujme tělo pravidelnou tělesnou a mentální péčí. Věnujme pozornost jeho jednotlivým částem. (Víte, že všechny orgány pracují pro srdce?) Dotýkejme se svého srdce energií uvědomování, něžným hlazením a klidným dechem. Veďme s ním láskyplný rozhovor: „Moje zlaté srdíčko, vím, že jsi zde… děkuji ti, že tady jsi pro mě… ná - uvědomuji si tvůj tlukot; vý – nesmírně tě miluji; ná - hluboce ti naslouchám; vý – naslouchám ti s láskou…“ ná – usmívám se na tebe; vý – děkuji ti za život…“

    Buďme se svým tělem v trvalém citovém spojení. Bez uvědomování si srdce jsme téměř odříznuti od životodárné energie.  Většina lidí, pohybujících se kolem nás, jako by jen nesla svá umrtvená těla. Probuďme se ze spánku! Vraťme se k životu! „Srdce tepe - je živé!   Dýchám - jsem život! Chodím - jsem živá! Vidím - miluji své oči! Jsem tady - děkuji!“  Život je zde, v každém úderu srdce, dechu, kroku, pohledu…

   Jakýkoliv zvuk přijměme jako impulz k uvědomění si sebe sama. Okamžitě se zastavme: „Ná - slyším zpěv ptáků; vý - usmívám se; ná - pozorně naslouchám; vý - naslouchám s láskou.“ Usmívejme se a  buďme klidní. Okamžik, v němž se dotýkáme života, je tento moment.  Jsme tady a teď. Usmíření je možné.

„Už kvetou sněženky!“ „Opravdu? Nevšiml/a jsem si.“ „A není to škoda?“

Jana (4. 3. 2022)